Poprvé 2.0

Jeden březnový čtvrtek, večerní, no, vlastně spíš noční hodiny. Od Vltavy fouká studený vítr a ulice jsou prázdné. Tak jako naše sklenice. „Prosím vás, ještě jednoho Jägera s kolou!“ To je mi ale překvapení, že dnešní večer skončí zítřejším mrzením. Tak je to vždycky, když se sejde redakce Surinamu. Surinamu, co byl a teď není. Aspoň už ne živej. Ale tak to bejvá, že jo, jeden Alík chcípne a druhýho si pořídíš. Se Surinamem to bylo trošku složitější, ale ve výsledku máme Alíka 2. Vychytali jsme mouchy i černý ovce, aby nám zbylo to nejlepší. Nám. Nam. Grafonam.

„Já už jsem napsal tři články,“ bije se do prsou Kytarista Kravaťák.

„Tolik jo? Se asi hodně nudíš,“ opáčí na to Bullmonde.

Mlčím. Dělám, že nic, protože ač chci, mám pocit, že mi zamrzla klávesnice i mozek a já nejsem schopná napsat nic delšího než poznámku do diáře.

„Tak co, Zrzko, kolik jsi toho napsala ty?“ Jistě, Pavel aby si mě tak nevšiml a nechal si ujít srandičky.

„Když já nevím o čem psát. Nemám žádný téma…“

„Tak napiš o tom, jak hledáš něco, o čem napsat.“

A tak píšu o tom, jak jsem si za tři měsíce odvykla psát a jak mi všechno přijde příliš malicherný a nicotný, abych tomu věnovala čas a napsala to, abyste tomu věnovali čas vy a přečetli to. A tak, prosím, vezměme tenhle článek jako rozloučení s deseti měsíci Surinamu, kam jsem zaznamenala svoje stěhování do Norska, putování s krosnou po jihu Albánie, skákání z útesu a cachtání se v irským moři, taky návrat domů, zlomený srdce, novou práci i přátele, ztrátu těch starých přátel, noční myšlenky, co se mi samy vyrojily v hlavě, když jsem se procházela noční Prahou.

Tenhle večer skončil přesně tak, jak bych čekala, zase se procházím ulicemi a přemýšlím nad tím, co bylo. Nad knihou, která nám vyšla, nad jejím křtem, kterej si moc nepamatuju, protože víno, hodně vína, nad Šťastným pondělím, nominací na Křišťálovku i nešťastným koncem. Že mám ráda ukončený příběhy, to všichni víme, tenhle příběh jsem si v sobě ukončila s rokem 2018.

Teď je 2019. Venku jaro. Lidi odhazují kabáty, po ulicích běhají holky v sukních a chvílemi je slyšet smích mladých lásek. Jo, to mi přijde jako super čas pro začátek Grafonamu. Zahraju si teď na sudičku – přeju nám spoustu dalších propitých nocí, prokecaných večerů a propsaných dní. Spoustu lidí, který budou naše články zase bavit, ale hlavně nám přeju, aby to zas bavilo nás.