Jak se dělají kamarádi

Být introvert bylo ještě před pár lety docela cool. Moc nevím, jak je tomu dneska. Ale spousta lidí vždycky prohlašovala, že jsou introverti, většinou to hlásili na sociální sítě z různých akcí, kde se sešlo mnoho lidí, což je pro introverty asi typická věc. Já na takové akce nikdy moc nechodil, vlastně jen párkrát, než mi došlo, že je to opravdu nepříjemné. Spousta lidí říká spoustu slov, málo myšlenek, tvoří mnoho zvuků a mnoho hluku. Na takové akce už nechodím.

Možná je to tím, že jsem učitel, žiju v hluku skoro osm hodin denně a sám ho pomáhám vytvářet, po takovém dni chci pár hodin klidu a, když si můžu vybrat co dělat ve svém volném čase, radši ticho a klid. Jenže člověk nemůže být sám. Ne pořád. Po čase se z toho stává místo odpočinku nuda a nuda vede k depresi a deprese obecně vede k temné straně síly. Nebo minimálně k zahořklosti. A jen málokdo chce být zahořklým dědkem už kolem třiceti let.

Nechci tvrdit, že jsem introvert. Spíš mám problém s mluvením. Když jsem ve škole, mám svoji roli – jsem učitel, mluvím o tom, co mám učit a když se mě někdo na něco zeptá, mluvím s ním o tom a baví mě to. Ale jakmile dojde na small talks, jsem v koncích. Počasí? Je kolem nás, vidíme ho, neovlivníme ho. Netřeba o tom mluvit. Že je všechno hrozné? No mluvení to nespraví. Že jsou lidi hajzlové? No ne všichni a kecy to taky nevylepší. Takže neustále mlít o tom, co se nedá nijak ovlivnit, je trochu na nic. V práci trávím dost času na to, abych o tom chtěl mluvit v soukromém životě a ubíral si tím svůj volný čas. Navíc kde vzít tu jistotu, že to někoho vůbec zajímá? A začít small talk „Tak co jsi četl v poslední době zajímavého?“ nebo „Jak to doma děláte?“ nemusí být pro každého ten jeho šálek čaje.

Je to potom trochu začarovaný kruh. Naštěstí existují činnosti, které člověk dělá rád a má jistotu, že to může někoho zajímat. Koníčky, naučil jsem se mít spoustu koníčků. Jelikož jsem hrdý nerd, mám rád sci-fi a fantastiku a fantazii obecně, našel jsem si takové koníčky, které mě dotáhnou k lidem, co to mají podobně. Před rokem jsem začal s wargamingem (což je, že si kluci, co mají práci, tedy peníze, lepí, barví a hrají s malými, drahými vojáčky pomocí šílených pravidel), prve jsem to bral jako příjemnou činnost na večery, kdy jsem se upnul na hrot štětce sjíždějící po modelu. Nebudu popisovat celou fázi sbírání, barvení a hodiny na youtube při sledování toho, jak hrají ostatní. To není to hlavní, hlavní bylo, že jsem se po tom roce vydal na první turnaj, mezi úplně cizí lidi, neznal jsem je. Kdybych se měl vydat do úplně cizího místa z jiného důvodu, nikdy bych to neudělal, měl bych z toho hrůzu. I tak jsem byl nervózní jak prase před porážkou a čekal jsem před hernou, kde se akce konala asi hodinu předem.

Nakonec to ale bylo fajn, jednou jsem vyhrál, jednou prohrál, ale bavil jsem se, sám i s lidmi okolo. A největší vítězství bylo, že jsem dokázal říct úplně cizím lidem o kontakt a jestli si někdy půjdou zahrát jen tak. Neodmítli.

Neříkám, že jsme teďka největší kamarádi, nebo že mám svojí herní partu o dvaceti lidech. Ne, mám dva, ale to na začátek stačí. Občas se sejdeme, a i když se vůbec neznáme, děláme to, co nás baví a to je to hlavní.

Možná nejsem introvert, možná mám problémy s komunikací, možná jen nemám rád, když někdo mele vodu a říká tomu myšlenky a rozhovor. Tak či tak, naučil jsem se, že nikdo nemusí sedět v koutě a kousat se nudou a padat do deprese, vždycky je tu něco, kvůli čemu se můžu bavit s ostatními a užívat si. I když to je parta nerdů ve sklepě na Vinohradech. Ostatně to je na tom, alespoň pro mě, to boží.